Titulek hrdě hlásal „legendární závod tříčlenných hlídek“, a protože jsem o závodě věděl jen to, že se jeho sněhová odnož jezdí na konci zimy, přemluvil jsem ještě Martina Elise a Michala Pospíšila, abychom to letos zkusili. Po letošní téměř vypuštěné sezoně jsem se chlácholil propozicemi – 50% po asfaltu, zbytek zpevněné lesní cesty. To přece dám. Jak jsem se šeredně mýlil, a že na tenhle legendární závod jen tak nezapomenu, jsem vyzkoušel 3. září v Janských Lázních.
Kluci mě nabrali ráno v půl sedmé, abychom na místo dorazili včas. Hovor se točil jako vždy kolem kol, a nálada byla dobrá. Za Trutnovem mě lehce udivilo, kudy Michal do Jánek jede, ale důvěřoval jsem mu, když jsem navíc viděl na jeho palubce navigaci. Blížil se konec prezentace, a my v pohodě hledali, kde že je to stanoviště lanovky. Trochu mě udivila cedule Žacléř, načež propukla panika, protože Michal si během hovoru nějak spojil závod Žacléřskou 70 (jede se 28. 9.) s tím naším, a tak jsme byli sice v místě startu, ale o měsíc dříve.
Michal zařadil tuším osmý převod a rychlostí kolem 100km/h jsme mířili zpět do skutečného startu. Přijeli jsme zdaleka ne poslední, tak byl čas na kávu, „gramaření“ a psychickou přípravu. Vyšňořili jsme se do našich krásných dresů a hrdě se postavili na start. Naše číslo 31 nás pustilo na trať hned po 15 minutách od první hlídky. Startuje se totiž s 30 vteřinových odstupem. Závod je zajímavý tím, že člověk vlastně vůbec neví, jak na tom je. Až v cíli se dozví, jaký byl čas jeho družstva a pořadí.
I když jsem předpokládal, že moje tradiční slabina – rychlý start, může kluky brzdit, vůbec jsem nečekal to peklo, které začalo od startu. Po lehkém, 10 vteřinovém sjezdu následoval nekončící 5 km výšlap na Černou horu. Teploměr ukazoval i zde více než 27´C. Když už jsem myslel, že jsme nahoře, cesta se ještě více zvedla, a pak navíc začala kamenitá cesta. Mezitím nás předjížděly některé týmy, my jsme předjeli asi dva. Následoval sjezd, kdy se mi tachometr zastavil na čísle 70 km/h, kluci natočili ještě víc. Opět výjezd se žlábky, občerstvovačka (mimochodem skvělá!) a na 23 km to přišlo. Tělo úplně odpadlo, každé otočení pedály byl horor, na rovině jsem málem padal z kola. První myšlenka – vzdám – ale vzdejte závod, když jsou tam další dva, kteří by jeli rychleji, vy je brzdíte, a vstávali kvůli vám v 5 hodin ráno!!!
Martin mi dal nějakou tabletu, žvýkám ji, zapíjím, sotva se držím na rozjetém kole. Dalších 5 km je utrpení, ale vzdát přece nemůžu. Nemůžu si stoupnout ve sjezdech, nejede to do kopce ani po rovině. Naštěstí přišla pasáž, kde jsem si lehce orazil, v mírném asfaltovém stoupání. Na trati není moc času na odpočinek. Buď stojka nebo padák. Kluci mě drží nad vodou a táhnou. Nadával jsem si, jak jsem jim to zkazil. Jenže přišel 42 km, otáčím se a vidím, že krizi, včetně křečí, chytil Michal. Snažil se to rozjet, ale v kopcích musel občas dolů. Nohy stávkovali. Chudák Elísek, to si vzal bikery!
Po druhé občerstvovačce přichází asi nejtechničtější místo, kamenitý sjezd. Tam Michal ožil. Sjíždíme dlouhé stráně a ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že už to jen tak došmrdláme, přichází opět stoupák. Je to už na morálku. Martin šlapal vpředu, moc se neotáčel. My dva se táhneme za ním. Ve chvíli, kdy podle propozic má být cíl vidím vtipnou ceduli – a posledních 5km. Cesta se opět v šotolině zvedá, a kdyby tam nejela ta pěkná bikerka z 40 km trati, zahodil bych bike a skončil s cyklistikou.
Těsně před Jánkami přichází sjezd. Ale se všemi technickými pasážemi jsme si všichni poradili dobře, bez pádu. Přijíždíme do centra na kolonádu, kde nám paní z trati sděluje, že jsme měli přijet po mostku. No, jestli nás po tomhle ještě disknou… A závěr? Sadomasochismus. Vyjíždíme skrz kolonádu plnou vozíčkářů a rekreantů. Tady slézt z kola, to by byl výsměch těm handicapovaným. A tak jsme zakousnutí do řidítek postupně vyšplhali až k dolní stanici lanovky do cíle. Čas 4:25 hod.
Padli jsme okolo Forda, a notnou chvíli všichni hledali plíce. Po lehkém zmátoření přišlo skvělé občerstvení o dvou chodech. K jídlu hrála místní kapela spíkrů. Nakonec jsme se umístili na 32. místě z 47 klasifikovaných týmů. Hodinku a půl od prvních profíků, hodinku a půl před posledním týmem. Takže na zlepšení tu rezervy jsou, ale úplný propadák, vzhledem k průběhu závodu, to nebyl. Skvělý závod, perfektní organizace, a skvělé (i když bolavé) zážitky. Za rok budeme silnější!
Náčelník
ps. Tímto se omlouvám soukmenovcům, a děkuji zároveň!
