Dlouho jsme s Dádou uvažovali, že se pojedeme kouknout na Bike babí léto do Chrastavy a tak jsme se nakonec přihlásili. Já o tomto závodě věděla pouze to, že existuje a že z něj máme doma tričko, jinak nic víc. David mě proti mé vůli přihlásil na delší trať 55km, ale nakonec, když přislíbil, že pojede se mnou, jsem to skousla a že to teda snad dám. Trénink jsem hodila za hlavu, pro tým se dnes nejede, no tak co
V pátek večer jsme vyrazili směr Liberecko a přespali na krásné chatě u Davidova dlouholetého kamaráda. Až tam jsem se dozvěděla, že trať má převýšení 1650m, už se nedalo nic dělat, jsem tady, tak jedu (ale že jsem chtěla někoho přiškrtit, to jsem teda chtěla!)
Ráno nás probudilo sluníčko a v poklidu jsme vyrazili do asi 10km vzdálené Chrastavy. Po rozjížďce jsme se zařadili na start. Za zvuku hudby a houkání policejní houkačky jsme odstartovali a projeli městem. Hned za cedulí krpál vzhůru. Už je to tady. David kolem mě proletěl a už jsem ho neviděla. No to je teda pomoc, prej pojedu s tebou, no já mu v cíli dám co pro to! V domnění, že jedeme spolu, jsem si nevzala ani náhradní duši a computer mi taky moc nefungoval (týden předtím jsem ho totiž vyprala s dresem a bohužel některá tlačítka nepřežila).
Po osmi kilometrech vidím v dáli na kopci oranžovo-černý dres, že by si na mě někdo vzpomněl? Ano, byl to manžílek s úsměvem na rtech, asi mu pískalo v uších, jak jsem celou cestu nadávala, že mě v tom nechal. Jednou mi pomohl vést kolo do kopce, ale v tom jeho pomoc končila. Od té doby vždycky vyšlápl kopec a čekal nahoře, až se doplazím. Sjezdy i výšlapy byly opravdu výživné, technické sjezdy mám ráda, ale tu cestu vzhůru už tolik nemusím. No každopádně se hodně projevilo, že jsem před závodem skoro nejezdila. Měla jsem pocit, že jsme jezdili po kopcích kolem Ještědu, protože kdykoliv jsem se ohlédla, vždycky tam byl. Asi na 40km jsem začínala propadat panice. Výšlapy strmými loukami Liberecka ke konci závodu pro mě byly už moc. Dokonce už jsem cítila takovou beznaděj a vysílení, že jsem měla chvílemi slzy v očích. Být tam sama, tak asi hodím kolo do trávy a jdu pěšky k nejbližší silnici na stopa. V tom za sebou slyším: „teď přehoď na těžší a šlapej!“ no já zrovna chtěla hodit na lehčí, protože už jsem nemohla. Mít něco v ruce, tak to letí směrem, odkud přišla rada. Když už má člověk pocit, že je na vrcholu kopce a poveze se dolů, je tu zatáčka a za ní další stoupání, za ní kousek ještě zatáčka...... a zase stoupání, to mi hlava nebere a s nadávkami slézám, a jdu pěšky. A že jsem se nachodila!
Těsně před cílem si pořadatelé neodpustili klikatou cestu loukou a ještě jeden singlík mezi stromy. Za ním předjíždím bikerku, nasedající z posledních sil na kolo a za sebou slyším: „dělej, ta je z tvojí kategorie!!!“ a odpověď „ mě už je to jedno!!!“ Myslím, že jsme na tom byly s dotyčnou stejně, stejně na dně. Příjemné překvapení ale zaznělo o několik vteřin poté, když jsem projížděla cílovou podkovou a slyšela svoje jméno a za ním „druhá ve své kategorii!!!“ Tak takovou radost jsem dlouho neměla! Poprvé na bedně a hned druhá, skákala jsem radostí!! Tak to už se mi asi nikdy nepovede.
Radost mi trošku zkazil obsah dárkové taštičky. Dvě krabičky prezervativů, lubrikační gel a těhotenský test, když k tomu připočtu dvě krabičky prezervativů, které jsme dostali s Davidem na prezentaci, tak si asi uděláme balónkovou párty . Lahev červeného to ale trochu vyžehlila
Jiřina
