Když jsem se v úterý dozvěděl, že se v sobotu jede asi kilometr od baráku bajkový orienťák, bylo jasný, že to zkusím. Musím přeci známým rejpalům z týmu vyvrátit svoji pověst věčně dezorientovaného závodníka. Zbývalo jen sehnat parťáka, protože se jednalo o závod dvojic.
Volba jasně padla na Kamila, mého trenéra, a tréninkového partnera. Za prvé proto, že jezdí jako liťák, za druhé se dobře orientuje. Už hodněkrát se osvědčil v rumunské divočině, když jsme bloudili. Trochu se nechal přemlouvat, ale nakonec se slovy “ty to tam znáš, to je výhoda“, souhlasil.
V sobotu ráno mě probudilo slunko, teploměr ukazoval 6ºC, a bylo jasný, že poleze nahoru. Vzal jsem teda kraťasy a návleky, nahoru dlouhý dres. Jak jsem vylezl ze dveří, málem jsem zmrzl. No jo, došlo mi, že teploměr mám na sluníčku. Pohled na omrzlá auta ve stínu to potvrdil. Zapadl jsem domů, a hodil na sebe, co jsem našel. Když přijel Kamil ze Seče, kde bydlí, litoval jsem ho. Pěkně se klepal, doma měl 4 pod nulou.
Na místě jsme se potkali s naším druhým týmem – Michalem s Matoušem. Náš (spíš teda můj, Kamil je skromnej kluk) cíl byl jasný: porazit je. Trochu mě rozladil Michal, který to prý kdysi běhal, a i Matouš měl nějaký zkušenosti. Pro mě s Kamilem to byla premiéra, tak jsem dostal trochu depku, abych mu to nezkazil, když už jsem ho vytáhl.
Při registraci jsme dostali mapu, kde byly vyznačený kontrolní body. Bylo jich požehnaně – 25, v okruhu asi 20km. Každý volil jinou strategii, která se ještě mohla změnit. Kontrolní body měly totiž svoji hodnotu, kterou jsme se měli dozvědět až 500m po startu. A cílem bylo urvat co nejvíce bodů. Závod byl vyhlášený na 3 hodiny + 5 minut. Potom se za každých započatých 5 minut odečítalo 5 trestných bodů.
Když jsme mapu viděli, našli jsme tam pár míst, kde spolu jezdíme, ale taky místa, 5km od baráku, kde jsem nikdy nebyl. Takže výhoda domácího prostředí se pomalu vytrácela. Kamil ukazoval prstem v mapě, jak to vezmem, a vlastně ukázal na skoro všechny body. Malinko jsem znejistěl, pořadatel nám přece jasně řekl, že všechno objet nejde. No nic, uvidíme.
Startovali jsme z poslední vlny, to kluci už byli 20 minut na trati. 30 vteřin před startem nám pořadatel nabídl mapník, který jsme ani jeden neměli. I za cenu ztráty asi 2 minut jsme ho vzali. Když jsem ho dával Kamilovi na kolo, tak mě překvapil: “to je ten samej, co mám doma“. Vtip??? Ne! No tak snad příště ho už vezme. Kousek za startem jsme dostali papír s ohodnocením jednotlivých kontrolních bodů. Samozřejmě většinou nejvíc měly ty nejdál. Už při hledání prvního jsme 5 minut kufrovali, a to jsme měli náladu pod psa. Jestli to takhle půjde dál, tak jsme jasně poslední. Pak se to ale zlepšilo, na rovinách jsme se střídali, a drželi dost vysoký tempo. Asi po hodině jsme potkali kluky, v protisměru. Říkám si, jestli to už všechno objeli, a už jedou zpátky, kam se na ně hrabeme. Když jsem měl na kompu 2 hodiny, a stále jsme se vzdalovali cíli, zkouším na Kamila, že by jsme v zájmu zrychlení mohli nějaký míň hodnocený bod vynechat, ale ten je neoblomný: “to je jen malá zajížďka, a 30 bodů dobrejch“ (samozřejmě měl pravdu, ale to jsem poznal až v cíli). A to nás ještě čekal výjezd na kopec směrem k Seči, kde byly tři nejvzdálenější body. Měly ale hodnotu celkem 150bodů, takže jsme si mohli dovolit dojet do cíle po limitu. Na posledních 10km jsem už dost odpadal, tak jsem byl rád, že mě Kamil dovezl do cíle. Až tam jsem si prohlídl tabulku s razítkama: z 25 nám chyběly jen 4! Konečný čas: 3:43, ujeto 82km. V cíli už byli kluci po jídle. Měli jinou strategii. Jeli na čas tří hodin, a ujeli 60km.
I když konkurence nebyla zase tak veliká, stejně mě překvapilo, že jsme vyhráli (může za to Kamil, díky), Michal s Matym byli třetí. A nesmím zapomenout na mladýho Pospu, Pavlík opět vyhrál. Radost mi trochu zkazil fakt, že když jsem mohl poprvý v životě stát na bedně, tak vlastně žádná nebyla. Ale spravilo se to výbornou grilovanou kýtou tu jsme si fakt zasloužili. Už teď se těším na příští ročník.
Milan
