Po letošním trénikovo-závodním výpadku se mi v září podařilo najezdit nějaký ten kilometřík a začínají mě svědět ruce na řídítkách, tak si říkám, že bych mohl zkusit nějaký závod. Po hledání na internetu objevuji, že se jedny závody konají hned za rohem. Tak si říkám, že za zkoušku dám maximalně 30 USD startovného a přihlašuji se. Předsevzetí, že to vezmu jako příjemné strávení neděle a nebudu se stresovat, bere velmi rychle za své a už od středy zkoumám předpověď počasí, sleduji rosný bod, vývoj teploty a očekávané srážky, abych zvolil optimální obutí a správně nastavil tlak ve vidlici a tlumiči. (což se stejně nakonec nepovedlo).
Dále shaním nějaké krmení pro cyklisty, což je úkol těžší, než se na první pohled zdá. Nakonec se mi podařilo sehnat jenom energetické tyčinky, které zrovna nemám v lásce, protože se musí kousat a kdo na to má vynakládat tu energii, která se hodí na šlapání. Naštěstí mám v tajných zásobách jeden dobrý gel.
Nastává den D já si dávám vydatnou dávku ovesné kaše jako snídani, dávám kolo a věci do auta. Potom, vzpomenuvši si na Pavla B., se ještě vracím a kontroluji, zda mám opravdu vše. Mám. Po příjezdu se jdu přihlásit a vyzvednout číslo. Potom už se rozkoukávám a okukuji konkurenci a musím říct, že tolik karbonu snad není vidět ani na japonské tuningové party. Taky je vidět rozmáhající se móda 29ek, nejlépe celoodpružených. Účast není nijak vysoká, hádám tak 60 jezdců ve všech kategoriich. V té mé nejdelší jich startuje odhadem tak 20-25.
Chvíli před jedenáctou se stavím na start a není třeba se nikde mačkat, protože na startu je spoustu místa pro všechny. S taktikou „urvi na startu, co se dá“, protože se jede hodně po singltreku, čekám na startovní povel. Konečně začíná odpočet a ozývá se one and go. Opírám se do pedálu, když tu najednou nezavaknu nohu, skoro padám z kola a ještě si kolenem odřazuji na malou pilu a tak, nadávajíc jako Pavel B., vyjíždím jako suverénně poslední. V širších částech se mi podaří předjet pár jezdců, ale také zároveň cítím, že nohy docela tuhnou a to je teprve začátek. Také zjišťuji, že jsem z obav před defektem nafoukal kola na zbytečně vysoký tlak a vidlici taky zbytečně přitvrdil, takže je prostě všechno na tužku a to nepřišlo ani první stoupání. Ještěže jsem si přijel zazávodit pro radost. Přichází první stoupání, které není ani tak dlouhé, jako prudké.
Do půlky se jede na kašpárka, zbytek se tlačí. Pak krátký sjezdík a znovu podobné stoupání, pak následuje nejdelší sjezd po singltreku, kde lituji tvrdého nastavení a kolo pode mnou skáče jako koza a poté, co se dvakrát nevejdu do zatáčky a jenom se štěstím nekončím mezi stromy, zapínám mozek a zvolňuji tempo, závodím přece pro radost. Po sjezdu následuje třetí a poslední výrazné stoupání. Poté následuje část, která je mírně do kopce a dá se jet celkem svižně. Dokonce se jede kousek po asfaltu, kdy se přejíždí přes přehradu. Poté následuje rovinatá část po břehu přehrady a nájezd do druhého kola. A to celé ještě dvakrát. To už mám dost. V druhém kole se sjíždím s místním závodníkem a spolu se střídáme zbytek závodu. V půlce druhého kola jako bych chytil druhý dech a mám mnohem lepší pocit. Po nájezdu do třetího kola ztrácím svého společníka, který se v cíli občerstvoval ale po 5 km mě zase dojíždí a tak spolu jedeme až do konce.
Kousek před cílem sjíždíme dalšího jezdce, který po dojetí zázračně ožívá a tak jako tříčlená skupinka, v níž jedu na konci, najíždíme do cílové rovinky, která je vlastně do zatáčky a kopce. Protože mě nikdy nešly finiše, tak si říkám, že zkusím potrénovat, když o nic nejde. A tak nastupuji, volím ujetou neštěrkovou cestu, dostávám se do vedení a držím ho až do cíle. V cíli padám z kola a s dobrým pocitem z povedeného finiše se jdu vyšlapat, dávám kolo do auta a jdu se podívat na vyhlášení, které vzhledme k počtu jezdců je skoro okamžitě.
Nejdříve se vyhlašují kratší tratě. Konečně dochazí na moji trať a kategorii a nějak tajně doufám, že by třeba to třetí místo mohlo být, vzhledem k počtu startujících. Zaznívá jiné jmeno a lehce zklamán si povzdechnu. Při vyhlašování druhého místa je po zklamaní, protože k mému údivu zaznívá moje jméno spolu z informací, že jsem třetí celkově. Takže finiš nebyl jenom tréninkový. Přebírám ceny a první (a zřejmě i poslední) price money v životě. A pak spokojen nasedám do auta a odjíždím k domovu.
Martin T.
