Již v červenci jsem se rozhodl, že po několika letech slibování, se skutečně postavím na start slavné Jizerské 50. Ale už v červenci jsem se rozhodl, že termín je dost brzy a nikdy jsem závod na běžkách nejel, že napoprvé dám Intersport Jizerskou 25. A potom, co se dělo v neděli 8.1. 2012 v Jizerkách rozhodně nelituji. I když jsem stál letos poprvé na lyžích - skvělý zážitek, umocněný náročným počasím, rozhodně stál za to!
Je neděle 8. ledna a autobus kyvadlové dopravy z Liberce mě vyplivuje na známém místě v Bedřichově pod stadionem. Mám dost času, a tak se deru mezi čtyřmi tisícovkami dalších lyžařů nad stadion, abych viděl start elity a první vlny. Vše je připraveno, nad hlavami nám létá vrtulník, výstřel a první draci se ženou soupaží!!! do kopečka. Vše lze sledovat na obří obrazovce ve vnitřní zóně závodu. Stále se sype, dokonce prý na Jizerku nemohl dojet mazací servis, a tak přemýšlím, kam se vrtnu. Startuje se po 5 minutách vlna za vlnou a na dlouhou jich jede osm.
Sedám si do vyhřívaného stanu a za půl hodinky se převlečen vydávám s čipem na noze a krásným číslem 6606 k vstupu do koridoru. Jako nováček jsem zařazen do druhé vlny a neznale si stoupám až dozadu. Před startem sleduji na velké obrazovce informace z čela závodu. Do kopce ženou Norové, Švédi, Finové a Standa Řezáč, známý z videa na YouTube Šůsn, zhruba 25 km/hod...
START! Naše, celkem už 10. vlna ten den, probíhá koridorem, nasazujeme lyže a začíná první stoupáček. Je celkem vtipné, že letos stojím poprvé na lyžích, a rovnou na startu. Za stadionem pípne čip a běží čas. Jenže se taky z 6 startovních stop vše slévá do původně tří, nyní rozsekané cesty. Hůlky do hůlek, lyže přes lyže, no je to strkanice. Po chvíli zjišťuji, že dnes to moc o klasice nebude. Nové stopy nestihly vymrznout a již předchozích devět vln je totálně rozkorenilo. Snažím se dostat dopředu, ale jde to těžko. Již po prvním km potkávám borce, kteří mažou!!! Já vsadil na stejné bruslařské lyže jako vítěz Řezáč a mázl jsem decentně fialovým stoupákem. Do kopce můžu jít úplně rovně, čehož se snažím využít.
Cedulka 5 km mě děsí. Dav mě drží, a půl hodiny za mnou... Předsevzal jsem si čas pod 2:06, protože to by mi mělo stačit příští rok do první vlny. Po 8 km se už dá konečně klouzat. A začínám dojíždět odpadlíky z první vlny. Sníh s každým nastoupaným metrem mění strukturu, ale protože jsem skoro nemazal, jedu zhruba stejně. Ve sjezdech sebou každou chvíli někdo praští, což je v rychlosti zajímavý lyžařský oříšek, protože objíždějte všechny ty hůlky, lyže a roztažené nohy...
Vítr fouká nepříjemně, ale krátká vede povětšinou v krytých lesních pasážích. Stopa se pod nohami občas objeví, zase zmizí, nebo nohama šíleně kloktá. Co mě nepříjemně udivuje, že po občerstvení na Hřebínku, v místech z kopce, mě začínají sjíždět někteří borci. V každém kopci je dostanu, ale z kopce odpichuju soupaž, přesto mi to až tak nejede. Ale přichází poslední kopeček a pak už vím, že bude cíl. Nejsem až tak unaven a tak se šťavím. Slyším řev stadionu a do posledních esíček vlítnu - rozbitého terénu nedbaje. Náhle nohy zůstávají za mnou a 500 m před cílem v lese letím hubou do sněhu. Ztrácím asi 8 pozic, nejde mi vytáhnout lyže ze sněhové bariery.
Mohutně odpichuji a vřítím se na stadion. Cílová rovinka je opravdu dlouhá, ale tady diváci udělají své. 50 m před cílem mi před lyže lehá jedna závodnice, a jen tak tak, že projíždím cílem na lyžích. Čip dolů a pohled na hodinky. Čas 2:02:54. Jsem maximálně spokojen. Jsem 320. celkově z 985 závodníků, a v kategorii 105. z 300 mužů.
Pak následoval solidní gáblík, převléknutí a mohl jsem se po své premiéře spokojeně rozloučit. Při cestě k autobusu jsem slyšel, že projíždí cílem tisící závodník. Čas čtyři hodiny. A to tam nahoře ještě víc jak polovina závodníků bylo. Do příštích závodů jsem chytřejší a jednou si dám určitě i delší trať. SKOL!
Náčelník
